Plníme si sny aneb výlet do Milana

Zdravím vás, moji milí, opět a zas. 

Kdo neví, poslední tři dny jsem byla spolu s přítelem na cestě v Milaně, kde jsme jeli za jedním jediným cílem. Splnit si náš sen. Věřte nebo ne, i sny se mohou stát realitou, stačí tomu jen trochu pomoci. Po celé cestě jsem nabrala spousty inspirace a poznatků, a právě proto píši tento článek. Ještě pořád jsem z celé té "věci" nadšená a naprosto odvařená a to je pro psaní článku jedině dobře. Budu se snažit popsat vše tak, jak cítím a jak to vidím já. Držte si klobouky a pojeďte se společně se mnou podívat do italského Milana! ♥

Ti, co mě sledují na FB stránce asi ví, že do Milana jsme se nejeli flákat, ale jeli jsme tam z plného srdce fandit. Fotbalový zápas, který jsme navštívili, bylo největší možné derby v italské lize - jedno město, jeden stadion, dva týmy. Inter Milano a AC Milán.Derby della Madoninna. My jsme jako jedni z mála z našeho zájezdového autobusu jeli fandit vyloženě Interu, jinak větší část lidí se jela jen podívat na zápas, za zážitkem. Ale my, my jsme moc dobře věděli komu fandíme - FORZA INTER!

FC Internazionale Milano- italský fotbalový klub z Milana, který byl založen 9.3.1908. O stadion se dělí společně s týmem AC Milán - stadion Giuseppe Meazzy. V roce 2010 vyhrál dvě nejvyšší domácí soutěže a titul Ligy mistrů. 

Znak týmu FC Inter

Mám pocit, že společnost žije v jakémsi komplexu, kdy fotbal je čistě mužská záležitost. Uveďme si věci na pravou míru - fotbal mě doprovází od malička, taťka trénoval družstvo u nás v městečku, sem tam jsem se s ním šla podívat na trénink a jednou, když jeli na soustředění do Německa, tak mě vzal s sebou - měla jsem možnost vidět Allianz arénu v Mnichově. Potom jsem poznala přítele, fotbal rád hraje, ale taky ho rád sleduje. A řekněme si to upřímně, sledovat zápas s přítelem je taková příjemná partnerská povinnost. Víte, ráda ho podpořím v tom, co ho baví a co má rád, protože vím, že on to má stejně a taky mě podpoří. Nějak se z "jeho favorita" stal "náš favorit," Inter mi přirostl k srdci a stala jsem se fanouškem i já, letos už mám druhé členství v oficiálním fanklubu FC Inter... 

Vůbec nám nevadí, že Inter většinou není v televizi. Vždy si poradíme a sledujeme online ♥

Vyjížděli jsme z Prahy a před samotnou cestou jsme ještě čas využili k prohlídce pražského centra. I když jsem tam byla už potřetí, pořád mě to město fascinuje. To město v sobě něco prostě má. Na večerním náměstí se z jedné strany ozýval zvuk kytary a zpěv zpěváků, z druhé strany sálalo teplo z ohně, který plivali dva muži. Užívala jsem si to. Zkrátka mi to město dalo moc hezký pocit a rozplývala jsem se nad tím. Potom jsme ale trošičku bloudili při hledání místa, kde jsme měli odjezd. Podařilo se a už jsme seděli v autobuse.

Jeli jsme přes noc a protože jsme byli moc unavení, tak jsme spali, i když to nebylo vůbec pohodlné. Divila jsem se, jak je jednoduché přejet hranice v této době, kdy jsou uprchlíci jedním velkým problémem. Kdyby mi nepřicházely vítací zprávy od operátora v cizí zemi, ani bych nevěděla, že jsme jinde... 

Takhle nás vítalo Švýcarsko...

Ještě před Itálií jsme udělali malou přestávku ve Švýcarském městě Lugano, které se pyšní svým obrovským čistým a nádherným jezerem. Švýcarsko žije úplně jiný život, podle mě je to tím, že tam nestoupla noha bolševika. Zdvořilí a slušní lidé, drahé obchody, nádherné stavby, majetná auta a ... dokonalost. Ranní opar nad horami a jezerem mě prostě okouzlil. A upřímně, po desetihodinové cestě se procházka opravdu šikla! 

Fotek noh mám nespočet. Ani u jezera jsem se o ni nenechala připravit ♥

Z Lugana do Milana je to ani ne dvě hodiny cesty. Už u hranic šla vidět italská flegmatická povaha - vjíždělo se do bran, kde se platil dálniční poplatek... Normálně by bylo tolik řad, kolik je bran... Ale tady bylo pár hlavních řad, do kterých se ze všech stran snažila dostat jiná auta... Žádný systém, nic. Ach, ti Italové.

A je to tady. Přijíždíme ke stadionu. Rozbrečela jsem se. Všechno ze mě odpadlo, že jsme zvládli cestu, konečně mi došlo, že si plníme svůj sen... Že už nemůžeme couvnout, prostě stojíme před stadionem a večer jdeme na zápas. Byly to slzy štěstí a dojetí, vděku. 

Ještě před zápasem jsme měli individuální prohlídku města. Město jako takové je moc krásné, sálá z něho dotek historie. Jen je škoda, že Italové jsou prostě bordeláři. Ale v centru to ještě není tak hrozné, jako na okrajových čtvrtích. Také není radno si zahrávat s pouličními prodavači,"novodobí mafiáni?" Začalo pršet, někde levně koupili deštníky a prodávali je za nehorázné ceny. Bylo největší derby, za vysoké ceny prodávali šály obou týmů. Prostě vydělávali nad tím, co se ve městě dělo. Nápad je to hodně vyčůraný, ale není radno si s nimi zahrávat...

Taky jsme si dali pravou italskou pizzu. Ano, byl by to hřích být v Itálii a nedát si pizzu. Upřímně, dali jsme si tu nelevnější, protože ceny tam jsou nehorázně vysoké. Ale vůbec nám to nevadilo, byla totiž výborná a ještě jsme ji jedli v restauraci přímo na náměstí před katedrálou. Jako v pohádce...

Focení s holuby před katedrálou Duomo di Milano :)

Přišel večer a s ním zápas. Na stadion jsme šli už hodinu a půl před začátkem, chtěli jsme vidět rozcvičku a postupnou přípravu. Naštěstí jsme seděli hned vedle sektoru oficiálního a největšího fanklubu, takže jsme byli tam, kam vážně patříme. Italští fanoušci jsou prostě fanatici (v dobrém slovasmyslu!). Žijí fotbalem a my jsme měli tu čest a před námi v řadě seděli nejvzornější italští Interisti. O nich ale až později...

Vidíte ty jiskry v očích? :3

Vidět stadion, jak se postupně zaplňuje, byl zážitek. Bylo vyprodáno, na jednom místě se sešlo přes 80 000 lidí. Tolik lidí jsem si nikdy nedovedla představit dohromady. Teď jsem byla jejich součástí. Měli jsme místo úplně v nejvyšším sektoru, a protože nemám zrak jestřába, hráče jsem nepoznala podla obličeje, ale podle čísla anebo podle chůze či siluety. Hodina a půl uběhla a zápas začal. Inter byl losován jako domácí tým, proto měl větší část stadionu. Převaha byla jednoznačná a sotva si AC chtělo trošku vynadat nebo provokovat, my jsme je hned vypískali, neměli šanci!

Prvních 45 minut zápasu bylo bez gólu. Už teď jsem měla hlas absolutně vyřvaný. O poločase jsem volala s mamkou, koupili jsme si další Colu za 5€ a začala druhá polovina zápasu. Padl první a jediný gól zápasu. Náš. Radost byla neskutečná, fanoušci si sundávali trika, skákali jsme a pískali, zpívali chorály a byli jsme šťatsní. Dokonce mě obejmul italský Interista přede mnou a dal mi pusu! Radost, obrovská. Další část zápasu byla o nervy, já jsem si okousala ozdoby, co jsem měla na nehtech... Inter si vítězství udržel a vyhráli jsme!!! A my jsme byli u toho... Největší zážitek a ještě k tomu výherní, co více si přát.

CocaCola za 5€ a čekání na zápas...

Dámy a pánové, náš sen se dostává k závěru a tím i tento report. Vím, že jsem vám nesdělila vše, co jsem chtěla. To možná ani není možné, protože prostě na ten pocit, který jsem zažívala, nemám slova. Také to byl obrovský adrenalin, nervy a obavy z prohry. Jsem moc vděčná za to, že jsem tam mohla být s mým přítelem. Byl to hlavně jeho sen, už od dětství a já jsem byla u toho. Vzal mě s sebou a dal mi možnost si to užít s ním. Děkuji Ti!♥ Forza Inter!

Kdyby vás cokoliv zajímalo ohledně výjezdu, zápasu, o nás, napište to do komentářů. Byli jste v Itálii nebo ve Švýcarsku? Máte rádi fotbal? A co myslíte, jde fotbal a holka dohromady? Máte nějaký zajímavý zážitek z cestování? Jaký jste si splnili sen? Jaký máte sen? Máte cokoliv k tématu? Napište to! Pojďme si povykládat o vašich snech...